Pekařova dcera

Autor: Sarah McCoy

Rok vydání: 2015

Počet stran: 368

Nakladatelství: Fortuna Libri

Moje hodnocení: 4/5

Anotace: Ojedinělá kniha, v níž se prolíná přesvědčivý příběh z války se současností. Kniha, která ukazuje, že lidské city a problémy zůstávají stejné, a přitom nezáleží ani na místě, ani na době, v níž žijeme…

Rok 1944. Elsie Schmidtová, dcera pekaře v Garmischi, dospívá v nacistickém Německu, jehož porážka se nezadržitelně blíží. Denně je konfrontována se stále tíživější realitou, z níž ji vytrhuje pozvání nacistického důstojníka na vánoční večírek. S mírnými rozpaky přijímá, neboť odmítnout by mohlo být nebezpečné jí i celé rodině. Její bezradnost se jen prohloubí, když je během večírku požádána o ruku. Samozvaný snoubenec patří mezi ostatními důstojníky k nejvlídnějším a nejčestnějším, ale i on je zcela lhostejný k osudu židovského chlapce, který byl pro svůj krásný hlas vybrán, aby zpíval nacistickému publiku koledy. Elsie se s chlapcovou tragickou budoucností nemůže smířit a vůbec netuší, že brzy bude o chlapcově osudu rozhodovat právě ona…
O šedesát let později. Reba Adamsová je novinářka. Celý život na ni doléhá stín vzpomínek z dětství. Otec, veterán z Vietnamu, se nikdy nevyrovnal se zločiny, jichž se během války dopouštěl i on sám, a svými patologickými náladami trápil celou rodinu. Reba se snaží útěkem z domova minulost vymazat. Nyní žije v El Pasu, pracuje v lokálním časopise a je zasnoubena s Riki Chavezem. Riki je zaměstnán u pohraniční stráže, jejímž hlavním úkolem je vracet nelegální běžence zpět do Mexika. Práci vykonává svědomitě, ale spokojený není, příliš s uprchlíky soucítí. Ani vztah s Rebou není tak vřelý, jak by si přál a jak by se na zamilované snoubence slušelo…
Blíží se Vánoce a Reba má napsat článek s vánoční tematikou. Objeví německé pekařství a jeho majitelku Elsie. Životní moudrost staré Němky Rebu magicky přitahuje a pomáhá jí najít sebe sama…

* * * 

Romány, v nichž se prolínají dvě časové linie, které se dříve či později prolnou nebo spolu nějak souvisí, se řadí mezi mé oblíbené. Pekařova dcera je přesně tímto typem knihy.

Příběh má dvě časové linie – současnost, přesněji tedy rok 2007 se zde prolíná s posledními dvěma roky druhé světové války a je vyprávěn z pohledu hned několika postav. 

Jednou z hlavních je sedmnáctiletá dívka Elsie, která žije se svou rodinou vcelku obyčejný život v nacistickém Německu. Pomáhá rodičům s chodem rodinného pekařství a o průběh války se příliš nestará do doby, než si jí všimne německý důstojník. Nemá odvahu odmítnout jeho pozvání na nacistický vánoční večírek, protože přátelství s vysoce postaveným důstojníkem přináší její rodině jisté výhody. A právě na onom večírku se stane něco, co změní její dosavadní život – totiž setkání s malým židovským chlapcem, který na večírku musí zpívat nacistickému publiku. Elsie ví, že když malému chlapci nepomůže, skoro jistě zemře, zároveň si však uvědomuje, jaký trest ji i celou její rodinu za ukrývání Žida hrozí. Nakonec v ní soucit s nevinným dítětem zvítězí a rozhodne se mu pomoci, musí však být připravena nést za své rozhodnutí následky…

Druhá linie příběhu je vyprávěna z pohledu Reby, novinářky žijící v El Pasu v Texasu, jejímž úkolem je napsat článek o německých vánočních tradicích. A kde jinde čerpat věrohodné informace než přímo od osoby, která z Německa pochází? V jednom malém pekařství v El Pasu, jehož majitelka se zdá být tou, jež by Rebě mohla s napsáním článku pomoct, se začíná rozvíjet přátelství dvou žen…

Tato kniha mě velmi mile překvapila. Do čtení jsem se nepouštěla s velkým očekáváním a šla jsem do toho tak trochu s tím, že to bude jen další z mnoha podobných románů odehrávající se v této době. Jedním z hlavních důvodů, proč jsem si knihu chtěla přečíst, byl jakýsi náznak podobnosti s knihou Vypravěčka od Jodi Picoult. Tyto dvě knihy mají hodně společného. Vypravěčku považuji za jednu z nejlepších knih roku 2014, takže jsem byla za další knihu s podobným námětem ráda.

Přiznávám, že jsem se o něco více soustředila na příběh Elsie během války a po ní než na příběh Reby, který děj poměrně zpomaloval, a občas jsem měla chuť kapitoly ze současnosti přeskočit. Nicméně, převážná část knihy je zaměřená právě na Elsiinu linku, která pro mě byla o mnoho zajímavější. 

Pekařova dcera sice není kniha, nad níž bych přemýšlela ještě dny, týdny a měsíce po dočtení jako v případě zmíněné Vypravěčky, ale za přečtení rozhodně stojí. Autorka píše čtivě a v knize je několik krásných vět a hlubších myšlenek. Hlavní hrdinka tohoto příběhu zastupuje stovky, možná tisíce skutečných lidí, kteří za války nechtěli stát stranou a zavírat oči před tím, co jim nepřipadalo správné a i za cenu hrozícího trestu pomohli někomu, kdo to zoufale potřeboval. Právě proto si tohoto příběhu velmi cením a nakonec musím zmínit ještě recepty na konci knihy, které s příběhem souvisí a vypadají opravdu lákavě. Díky nim se příběh stal ještě reálnějším. 

Krycí jméno Verity

Autor: Elizabeth Wein

Rok vydání: 2015

Počet stran: 312

Nakladatelství: CooBoo

Moje hodnocení: 4/5

Anotace: V říjnu 1943 se nedaleko Paříže, v okupované Francii, zřítilo britské špionážní letadlo. Jeho pilotka a pasažérka byly nejlepší přítelkyně. Jedna z dívek má naději, že přežije. Druhá hru o život prohrála dříve, než začala.

Když Verity chytne gestapo, myslí si, že nemá žádnou šanci na přežití. Jako tajný agent chycený na nepřátelském území zažívá nejhorší noční můru jakéhokoliv špióna. Nacisté ji ale ihned nezabijí, dají jí na výběr: Buď jim odhalí svou misi, anebo ji strašlivým způsobem popraví.

A ona se rozhodne říct jim pravdu. Avšak ne takovou, jakou očekávají.

Na každém kousku papíru bojuje Verity o svůj život. Odhaluje svou minulost, vypráví, jak se seznámila s pilotkou Maddie. Lituje svého selhání a ukazuje svou kuráž a zoufalou touhu dostat se domů. Ale budou její odhalení stačit SS? Pomohou jí její vyzrazená tajemství přežít?

~

Rok 1943. Dvě nerozlučné přítelkyně. Jeden společný nepřítel.
Příběh o přátelství, odvaze a naději v době druhé světové války.   

Verity prožívá noční můru všech tajných agentů. Při misi do Francie se její letadlo zřítí a ona je zadržena gestapem. Ti ji ale k jejímu překvapení hned nepopraví, chtějí po ní totiž informace o britské válečné politice. Verity tuší, že jako tajný agent v rukou nepřítele stejně nemá šanci, přesto se rozhodne sepsat svůj příběh. Příběh o tom, jak poznala svou nejlepší přítelkyni Maddie, která havarované letadlo pilotovala a Verity nemá ani tušení, co se s ní stalo.

Verity se rozhodla pro spolupráci s nepřítelem, aby se vyhnula dalšímu brutálnímu výslechu. Prozradí ale nacistům vše, co chtějí vědět? Napíše pravdu? 

* * * 

Nakladatelství CooBoo se poslední dobou zaměřuje na knihy, ze kterých mám opravdu velkou radost. Doby, kdy jsem četla jednu YA knihu za druhou už mám dávno za sebou, ale když se podívám na tituly, které u tohoto nakladatelství nedávno vyšly nebo ty, jejichž vydání se plánuje, jsem z výběru naprosto nadšená a moc se z nich těším. Vesměs se jedná o knihy v zahraničí velmi oblíbené a diskutované a třeba konkrétně o Verity jsem věděla ještě dlouho předtím, než jsem vůbec zjistila, že vyjde i v češtině. Ta kniha mě okamžitě zaujala a to jak svým tématem, tak hlavně velice pozitivními ohlasy na zahraniční blozích i booktubech. Když jsem tedy zjistila, že se chystá překlad, moc mě to potěšilo – já teda normálně nevyšiluju, když zjistím, že vyjde v překladu kniha, o kterou mám velký zájem, ale… tak velkou radost jsem měla jen z mála knih, které již vyšly nebo teprve vyjdou.

Asi je vám jasné, že když jsem na její překlad čekala takovou dobu a pomalu odpočítávala dny do vydání, měla jsem od ní nějaká očekávání. Ta mám tedy skoro u všech knih, do kterých se pouštím. U některých jsou prostě jen vyšší a u jiných zase trochu nižší. Kniha Krycí jméno Verity byla v žebříčku očekávání hodně vysoko, přesně z těch důvodů, které jsem napsala v předchozím odstavci. Já mám občas tendenci hodnotit knihy podle toho, zda ta očekávání splní, či nikoli. Uznávám, že je to dost blbá tendence a k objektivnímu názoru to pak má hodně daleko, ale já si prostě nemůžu pomoct. Verity je přesně ten případ.

Obvykle píšu recenze krátce po dočtení, hlavně proto, abych nezapomněla na nic, co chci zmínit, a pak taky protože se mi o dané knize píše lépe, když ji mám v živé paměti. U Verity jsem s tímto měla trochu problém. Já jsem prostě nebyla schopná bezprostředně po dočtení napsat smysluplné hodnocení. Paradox je, že jsem knihu nedokázala odložit a četla jsem ji do dvou do rána, ale po dočtení jsem vlastně vůbec nevěděla, zda se mi to líbilo nebo jsem byla spíš zklamaná. Co jsem ale věděla s naprostou jistotou, bylo, že mě ten příběh nakonec hodně překvapil, dojal a vyvolal ve mně tolik emocí, že je ani neumím všechny popsat.

Kniha je rozdělená do dvou částí, z nichž každá je psaná z jiného pohledu v podobě zápisků. První z pohledu Verity, v jejímž vyprávění se prolíná současnost – tedy to, co prožívá ve vězení gestapa – s minulostí, kde popisuje, jak se seznámila s Maddie. Zpočátku může být malinko matoucí, že Verity o sobě v jednom z vyprávění píše ve třetí osobě, ale jakmile si na to zvyknete a zorientujete se v příběhu, neměl by to být problém. Druhá polovina je psaná z pohledu Kittyhawk, pokud nevíte, o koho jde, nechte se překvapit. 

Verity je vážně skvělá postava. Její jízlivý humor jsem si zamilovala a celkově se mi vykreslení jejího charakteru moc líbilo. O něco méně nadšená jsem byla z popisu fungování gestapa. Nechci být hnidopich nebo dělat chytrou, ale několikrát jsem se nad tím pozastavila, takže to napíšu. To, že Verity byla taková bezprostřední, řekla nebo napsala, co měla na srdci a její neomalené poznámky mě častokrát pobavily, bylo sice moc fajn, ale dost pochybuju o tom, že by gestapo zacházelo s nepřátelským špiónem tak, jak bylo popsáno v knize. Tolika ústupků a tolerance drzosti by se od nich asi žádnému vězni nedostalo. Není to nic podstatného, spíš jen taková poznámka a v žádném případě to nemá vliv na hodnocení, ale aby pro mě byla kniha naprosto dokonalá, musí být taky dokonale přesvědčivá.

Autorka má příběh skvěle promyšlený, díky čemuž působí reálně. Je pravda, že úvod je celkem rozvleklý kvůli popisům všech možných druhů letadel a RAF. Autorka tomu věnovala celkem dost prostoru, sama je držitelkou pilotního průkazu a je vidět, že se v tomto oboru dobře orientuje, takže své znalosti uplatnila právě zde. Je to sice trochu zdlouhavé a technické popisy nejsou zrovna to, v čem bych si libovala, ale příběhu to dodává na jedinečnosti a věrohodnosti.

Krycí jméno Verity je v rámci young adult literatury rozhodně výjimečnou knihou, třeba už jen kvůli úplné absenci romantické linky. Je důkazem, že jde napsat dobrou YA knihu bez stupidních milostných x-úhelníků, které jsou dnes v každé druhé knize, aniž by ji to jakkoli ubralo na kvalitě, spíš naopak. Přestože knihu hodnotím velmi pozitivně, mám k ní nějaké výhrady a něco mi na ní vadí, jen kdybych tak věděla, co to je. Možná za to mohou ta vysoká očekávání, která se v mém případě bohužel tak úplně nenaplnila, možná je to tím, že jsem se nemohla pořádně začíst a sotva se mi to podařilo, byla jsem na konci, anebo je v tom něco úplně jiného a přijdu na to až při druhém, třetím přečtení. Nebo na to nepřijdu nikdy.

Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy z války. Těm, kteří příběhy z války rádi nemají, ji doporučuji méně, ale stejně doporučuji, protože válečných románů není nikdy dost a podle mě by se takové knihy číst měly. Verity má navíc potenciál zaujmout široké spektrum čtenářů všech věkových kategorií, protože to není „typická“ YA, ale především je to příběh o silném přátelství a velké odvaze, který si zaslouží pozornost.

Ukázka:

Bylo to, jako by mě proměnili v technologický projekt. Veškerá hrůza nespočívala v tom, že vás svlékli do spodního prádla a pomaličku vás rozebírali na kousky, nýbrž v tom, že na tom nikomu ani zbla nezáleželo. Nedělali to pro zábavu ani z chtíče či touhy po pomstě. Nešikanovali mě jako Engelová, nebyli na mě ani naštvaní. Von Lindenovi mladí vojáci všehovšudy dělali svou práci, přesně a bez okolků, jako by rozebírali vysílačku a von Linden byl hlavní inženýr, který zcela nezaujatě rozdává pokyny, zkouší a vypíná přívod elektřiny.
Až na to, že vysílačka se nechvěje a nepláče a nekleje a neškemrá o vodu a nezvrací a neutírá si nos do vlasů, protože má zkratované, přestříhané, usmažené a zase svázané kabely. Jen tam tak leží a se stoickým klidem vysílá. Nevadí jí, když ji necháte tři dny přivázanou k židli ve vlastní moči a se železnou tyčí přivázanou za zády, aby se nemohla opřít.

Trailer ke knize:

Měděný jezdec

Autor: Paullina Simons

Rok vydání: 2013 (2. vydání)

Počet stran: 616

Nakladatelství: Ikar

Moje hodnocení: 2/5

Anotace: Poutavá historická freska je zároveň nezapomenutelným příběhem o lásce vzdorující hrůzám války i lidské zášti. 17letá Taťána vyrostla v Leningradě, v městě, kde památníky zašlé slávy kontrastují s šedivou realitou stalinského Ruska. V roce 1941, ten den, kdy Němci napadnou Rusko, se Taťána poprvé zamiluje - vzápětí pocítí trpkost zakázané lásky: nadporučík Alexandr Bělov je vyvolený její sestry Dáši. Navíc má Alexandr temné tajemství - pochází z rodiny amerických komunistů, kterou zlikvidovalo NKVD. Lásce Taťány a Alexandra není přáno: město drtí německá blokáda, hladomor, zima a všudypřítomný strach ze smrti. Ale jindy slabá Táňa se ukáže jako nejsilnější člen rodiny a s Alexandrovou pomocí překonává všechny útrapy. Nejtěžší zkouškou však bude odolat vlastní touze…

~

Píše se rok 1941. Rok, kdy Hitler porušil smlouvu o neútočení a německá armáda vtrhla na území Sovětského svazu. Tato událost změnila život milionům lidí a jednou z nich je i hlavní hrdinka tohoto románu, Taťána Metanovová. Právě v den vypuknutí války v Rusku potká Taťána na autobusové zastávce mladého a pohledného vojáka Alexandra Bělova, nadporučíka Rudé armády a samozřejmě je z toho láska na první pohled. Asi tolik k ději. Je to prostě lovestory se vším všudy. Více se k událostem v této knize rozepisovat nechci, protože popsat děj bez spoilerů by byl celkem oříšek. 

Mám ráda historické romány a ty z období 2. světové války mám úplně nejradši. Už jsem jich nemálo přečetla, ale jen některým se podařilo zanechat ve mně silnější stopu. Měděný jezdec k nim nepatří.

Takže, jen pro přehled: Taťána miluje Alexandra. Alexandr miluje Taťána. Taťánina starší sestra Dáša miluje Alexandra. Alexandr nemiluje Dášu. Taťánu miluje Alexandrův ne-tak-úplně přítel Dimitrij. Taťána miluje svou sestru Dášu a nechce jí ublížit = Taťána vymyslí geniální řešení této prekérní situace.

No vskutku geniální řešení. Jelikož Alexandr potkal Dášu dříve než Taťánu a začal s ní chodit, musí zůstat s ní, aby neranil její city. Alexandr by se na Dášu nejradši vykašlal, ale respektuje Taťánino přání a předstírá lásku k Dáše. Taťána mezitím na Dášu žárlí a vyčítá Alexandrovi, že ji ignoruje, přestože ho o to požádala…

Jako, wtf? Dobře, to máme shrnutí první poloviny knihy, z níž se dozvíme tak akorát to, jak je život k Taťáně a Alexandrovi nefér a jak nešťastní z toho oba jsou. A aby toho nebylo málo, do jejich životů zasáhne ještě blokáda Leningradu – období strašného hladovění, bombových náletů na město, prostě neuvěřitelné utrpení civilního obyvatelstva. To je mimochodem jediná část, za kterou jsem ochotná knihu ocenit, protože byla popsaná opravdu dobře. Pasáží, které mě nudily, bylo ale mnohem víc a bohužel jich bylo tolik, že naprosto přebily to málo, co se mi na knize líbilo.

Dost velkým negativem pro mě byly postavy. Taťána je neskutečně naivní a později si to dokázala i sama přiznat, ale naivní byla pořád. Navíc je asi superman. Je až neuvěřitelné, co ta holka přežila. To, že na ni spadne budova nádraží a ona vyvázne jen s nějakými odřeninami – dobrá tedy, ale že svému milému daruje tolik krve, až z toho následně zkolabuje a o něco málo později si pustí žílou znovu – no musíte uznat, tomu se říká blbost na entou. Nad jejím chování prostě častokrát zůstával rozum stát a tu její laskavost a dobrosrdečnost, kdy rozdávala to málo jídla, co měla, sousedům, přestože ona i její rodina pomalu umírala hlady, jsem jí jaksi nežrala.

Hlavním mužským protagonistou je neodolatelný voják Alexandr Bělov, který skrývá tajemství, jehož prozrazení by ho mohlo stát život. Zřejmě si z toho ale moc těžkou hlavu nedělá, protože ho Taťáně hned na začátku, tedy v době, kdy ji ještě téměř vůbec nezná, v klidu vyklopí. Tak je toto normální? Jsem ochotná přijmout fakt, že se do sebe zamilovali, sotva se viděli (blbost, blbost, blbost), ale to do nebes volající iracionální chování obou hlavních postav už bylo trochu příliš. Nehledě na to, že Alexandr měl se svěřením svého tajemství nesprávnému člověku zkušenost a stejně udělal to, co udělal. To je na pováženou. Zjevný problém se sebeovládáním, majetnický a agresivní přístup, to vše bylo už jen třešničkou na jeho charakteru.

Měděný jezdec byl pro mě velkým zklamáním. Po všech těch recenzích plných superlativů, v nichž se psalo o nejlepším milostném válečném románu, o příběhu, který vás emocionálně zničí a na nějž nikdy nezapomenete, jsem se po dočtení poslední stránky dočkala jen rozporuplných pocitů a přemýšlení o tom, jestli se mi vůbec chce v této trilogii pokračovat a přečíst si další díly. Inu, šanci jim nakonec nejspíš dám, protože děj se prý více točí kolem války než vztahu hlavních hrdinů, a pak taky nemám ráda nedočtené série. Třeba se stane zázrak a bude se mi to líbit. No a úplně v poslední řadě bych se ráda dozvěděla, jak to celé skončí, i když o tom vcelku jasnou představu už mám.

Na závěr chci jen dodat, abyste se mým názorem nenechali od knihy odradit. Vím, že jsem hodně kritická, protože na mě tato kniha, která má z nějakého důvodu nálepku bestseller, zkrátka dobrý dojem neudělala, ale můj názor je koneckonců jen kapkou v moři jinak nadšených ohlasů.