Autor: Eowyn Ivey
Rok vydání: 2012
Počet stran: 392
Nakladatelství: Fortuna Libri
Anotace: Nesmírně silný, jímavý, brilantně napsaný příběh o nevšedním osudu
dvou lidí, toužících po dítěti tak moc, až si jeho existenci přivolají.
Román se odehrává v odlehlé aljašské končině a dny jeho hrdinů – Jacka a
Mabel – jsou naplněny těžkou prací. Manželé se velice milují a trápí
je jen marná touha po dítěti. Když toho roku napadne první sníh, ze samé
radosti si postaví venku před domem sněhulačku. Následující ráno je
však sněhulačka pryč – a na cestě jsou vidět drobné stopy. V příštích
dnech Jack a Mabel několikrát z dálky zahlédnou blonďatou holčičku
osaměle bloudící v lese – ale neodvažují se o tom zmínit jeden druhému
ze strachu, že se jedná jen o přelud, podnícený dávno pohřbenými
nadějemi na vlastní dítě...
V tajuplné, překrásné, ale mimořádně drsné krajině se věci mohou jevit jinak než ve skutečnosti....
~
Asi hned na začátku podotknu, že jsem si tuto knihu naprosto zamilovala a že mne od samého začátku okouzlila, nejen
překrásným příběhem, ale hlavně svou
jedinečnou atmosférou. Pokusím se alespoň zčásti vyjádřit, jak hluboce se mi tato autorčina prvotina vepsala do paměti. Po přečtení Dcery sněhu jsem došla k závěru, že opravdu nepotřebuji akcí a napětím nabytou knihu, ale že k uspokojení mojí čtenářské duše mi bohatě stačí příběh přesně takový, jaký v sobě skrývá právě tato kniha. A sice
melancholický příběh plný naděje, ale zároveň zoufalství, radosti i smutku a především příběh plný lásky - nejen partnerské, ale i lásky k životu. Z nějakého pro mě neznámého důvodu jsem měla po téměř celou dobu čtení na krajíčku a opravdu si nedokážu vysvětlit, proč. Samotný příběh je neskutečně jímavý, ale už od první stránky jsem věděla, že si Dceru sněhu zamiluji. Je pravda, že k mému celkovému nadšení z velké části přispěl i autorčin
nezapomenutelný vypravěčský talent. Eowyn píše opravdu báječně a díky tomu se kniha čte jedním dechem, přestože je to ten typ příběhu, kde děj pozvolna ubíhá a žádné přelomové zvraty se nekonají. Z toho důvodu jsem zpočátku ke knize byla malinko skeptická, protože mám raději knihy, kde se alespoň sem tam nějaká ta akce vyskytne. Byla jsem si vědoma toho, že Dcera sněhu se trošku vymyká tomu, co běžně čtu, ale proboha - bylo to tak skvělé. Vlastně ještě lepší, než jsem doufala...
Příběh je z převážné části založen na
psychologii postav a tu má autorka opravdu dobře promyšlenou.
Postavy mi ožívaly před očima a naprosto jsem si je zamilovala. Jack s Mabel tvořili nezapomenutelný pár, který toho spolu hodně prožil a i když sami v odlehlé aljašské končině neměli snadný život a trápila je nepříliš veselá minulost, bylo zjevné, jak moc se mají rádi.
Nadchl mě i popis samotné Aljašky, u níž si většina lidí vybaví jen zimu, divokou zvěř a jinak zhola nic. Autorčino líčení drsné a zároveň krásné a čisté aljašské krajiny bylo dechberoucí, koneckonců ví, o čem píše, neboť na Aljašce už nějakou dobu žije. Někdy jsem postavám jejich bydlení v dřevěném srubu a pokorném tichu, daleko od civilizace a moderního světa záviděla. Nicméně si dovedu představit, že život tam vůbec není jednoduchý, ale rozhodně to má své kouzlo.
Dcera sněhu je v poslední době jednou z mála knih, do níž jsem se dokázala plně ponořit a celý příběh prožít tak, jako bych byla jeho součástí, ne pouhým čtenářem, a to od začátku do konce. Nevím, jak se to autorce podařilo, ale napsala naprosto
dokonalou knihu, dokonalou pro mě, a za to jsem nesmírně ráda a jsem šťastná, že jsem měla možnost vychutnat si tento jedinečný příběh v rodném jazyce. Většinou si během čtení nepouštím žádnou hudební kulisu, ale u Dcery sněhu jsem udělala výjimku. Úplnou náhodou jsem právě v době, kdy jsem knihu četla, narazila na tvorbu švýcarského umělce Adriana von Zieglera a jeho skladby mě naprosto okouzlily. Jsou nádherné a přišlo mi, že se dokonale hodí ke knize, kterou jsem zrovna měla rozečtenou, a tak ji už navždy budu mít spojenou s toutou nádhernou a harmonickou hudbou.
Myslím, že
Dcera sněhu by se mohla zalíbit úplně všem a taky si myslím, že už jsem ji vychválila dostatečně, proto vám nenabídnu žádné extra doporučení, jen... prostě si to přečtěte. Věřím, že nebudete zklamaní a že si vás Eowyn Ivey svým originálním, silným a nádherným příběhem o sněhové dívence získá stejně jako mě.
Hodnocení: ☻☻☻☻☻
Tímto bych tedy chtěla poděkovat nakladatelství Fortuně Libri za vydání
této krásné knihy a za poskytnutí recenzního výtisku. Děkuji, moc si
toho vážím.
