1. Dcera sněhu
Na tuto knihu jsem jako na jednu
z mála psala recenzi, kterou si můžete přečíst zde. Je to naprosto
nádherná, kouzelná, melancholická kniha, která nemá příliš složitý děj, ale
vykreslení postav a prostředí drsné, zasněžené Aljašky je tak úchvatné, že to
snad nenechá nikoho chladným. Je to taková pohádka pro dospělé. Pro mne je to
výjimečná kniha, jejíž čtení jsem si neskutečně moc užila a zaslouženě a bez
debat patří na první místo.
2. Tisíce planoucích sluncí
Díky této krásné knížce jsem zřejmě
objevila dalšího oblíbeného autora, Khaleda Hosseiniho, protože jsem se
naprosto zamilovala do jeho stylu psaní. To, s jakým citem, úctou a láskou
popisuje dojemný příběh dvou afghánských dívek/žen je prostě úžasné. Toto je
jedna z mála knih, u které jsem bulela jako želva a celkově emoce, které
ve mně dokázal příběh vyvolat, byly hodně silné. Doporučuji všem
k přečtení, tahle kniha za to rozhodně stojí. 
3. V šedých tónech
Skvost mezi knihami
z období druhé světové války. Autorka se tentokrát zaměřila na ne příliš
známý a probíraný osud pobaltských států na začátku a v průběhu 2. světové
války. Hlavní hrdinkou příběhu je patnáctiletá dívka pocházející z Litvy,
která je s celou její rodinou odvlečena do pracovního tábora na Sibiř.
Hodně jsem u této knihy ocenila čtivost a absenci nudných dějepisných pasáží,
děj nikde nestagnoval a já měla knížku přečtenou asi za dva nebo tři dny. Podle
mě má v sobě všechno, co by dobrá kniha měla mít a ačkoliv hlavním tématem
je smutný osud nevinných lidí za války, příběh nepostrádá ani jakousi naději, lásku
a víru v lepší zítřek. Prostě a jednoduše, je to výborná kniha a dovolím
si tvrdit, že by se mohla líbit i těm, kteří knihy z tohoto období jinak
moc v lásce nemají. Mimochodem, chystá se i filmové zpracování a musím
říct, že na to se fakt těším. Většinou nejsem moc ráda, když se chystají
zfilmovat nějakou mou oblíbenou knihu, ale pokud se jim tohle povede, tak to
bude bomba.
4. Vypravěčka
Další kniha o druhé světové,
tahle ovšem není celá z tohoto období, ale prolíná se v ní současnost
s vyprávěním a vzpomínkami na pobyt v koncentračním táboře a to nejen
z pohledu vězně, ale i z té „druhé“ strany. Například část, kde
bývalý nacistický důstojník vzpomíná na své mládí v Hitlerjugend je velice
zajímavá. Nejdelší část knihy ale patří právě popisu hrůz, které se děly
v Osvětimi a musím říct, že toho se autorka zhostila na výbornou. Ono
totiž není jednoduché něco takového autenticky popsat a vystihnout alespoň
částečně pocity lidí, kteří byli nuceni si tímto projít. Mě kniha zaujala a i
přes její délku (něco přes 500 stran) jsem ji měla přečtenou neskutečně rychle.
Navíc má geniální rozuzlení a závěr, který bych neuhádla ani mák…
5. Achilleova píseň
Tohle byla láska od první strany.
Miluji antické Řecko a řeckou mytologie, takže tuto knihu jsem si pořídila
v podstatě hned, jakmile vyšla a strašně moc jsem se na ní těšila… a
nezklamala. Opravdu, je to krásný, až lyrickým stylem psaný příběh dvou hrdinů
- krásného a statečného poloboha Achillea a ničím zajímavého, nešikovného
Patrokla. Je to příběh o jejich velkém přátelství, lásce, oddanosti, věrnosti a
to vše na pozadí trojské války. No řekněte mi, kdo z milovníků řecké
mytologie by tomuto dokázal odolat?
6. Všechno, co opravdu potřebuju
znát, jsem se naučil v mateřské školce
To bylo tak skvělé počtení!
Vážně, Robert Fulghum je úžasný a podle toho, co píše, je to nejen skvělý
autor, ale i člověk, který si dokáže cenit maličkostí všedních dní. Jeho pohled
na svět mi byl hodně blízký, naprosto jsem se s jeho milými, úsměvnými a
někdy dost filozofickými úvahami dokázala ztotožnit a zamilovala jsem si je.
7. Ten, kdo stojí v koutě
Zvláštní kniha, tak bych ji asi
charakterizovala, protože nic jiného mě nenapadá. Zvláštní, ale úžasná,
dojemná. Obyčejně neobyčejná. Příběh Charlieho vyprávěný prostřednictvím
dopisů, které píše imaginárnímu příteli, mě naprosto dostal, přiznám se, že ke
konci i rozbrečel (a to já u knih v 99% případů fakt nebrečím), ale to se
jinak nedalo. Jednoduchý, ale přitom něčím výjimečný příběh chlapce, který už
nechtěl jen postávat v koutě…
8. Tajemství porodní báby
Od této knihy jsem neměla
v podstatě žádná očekávání, chňapla jsem po ní v knihovně úplně
náhodou, protože jsem zrovna dostala chuť přečíst si nějaký historický román a
ejhle – vůbec jsem nečekala, že mě to bude tolik bavit a že to bude tak super.
Jasně, není to nic světoborného, historických románů z raného středověku
je hodně a tohle určitě zdaleka není to nejlepší ze svého žánru, ale mě to tak
chytlo, že jsem během chvilky přečetla tři díly a začala číst čtvrtý. Celkem má
tahle sága dílů pět a já jsem zvědavá, jak to celé dopadne. Za mě palec hore.
9. Ruiny
Nooo…. to bylo hodně, hodně
dobré. Vůbec jsem nevěděla, že ta knížka existuje až do doby, než jsem ji
viděla u Ondry v bookshelf tour. Ondra říkal, že se mu líbila a mě celkem
zaujal ten námět, takže jsem byla opravdu ráda, že to měli u nás
v knihovně, protože dneska asi už jedině v knihovně nebo na nějakém
bazaru tu knihu seženete. Pokud vím, tak je všude vyprodaná, alespoň co jsem se
dívala. Každopádně, je to skvělé čtení, místy jen pro silné žaludky, ale
neskutečně mě to překvapilo asi i proto, že jsem od toho nic moc nečekala. Určitě
bych to doporučila každému, kdo má rád vyvražďovačky a komu se líbilo 15 minus
od Tomáše Zářeckého. Krátce po dočtení jsem zjistila, že existuje i film – ten
se mi ale zase tolik nelíbil, na rozdíl od knihy totiž působí tak… prostě moc
americky. Kniha je o pár levelů výš, rozhodně.
10. Co bude dál
Jeden z mála thrillerů,
které jsem četla a první, který se zcela oprávněně může nazývat mrazivým. Musím
říct, že jsem si asi nemohla vybrat lépe (nebo jo? Pokud máte typ na fakt hodně
dobrý thriller, lepší než tohle – sem s ním). Normálně knihy z tohoto
žánru nečtu, protože já zkrátka na takové to psychopat-oběť-zločin-vyšetřování
moc nejsem a nebaví mě o tom číst… Co bude dál je ovšem tak profesionálně a
poutavě napsané, že jsem se od toho téměř nemohla odtrhnout. Bez problému jsem
to zvládla přečíst za nějakých pět dní a to už je na mě prosím pěkně výkon,
protože ta kniha má nějakých 450 stran. Zkrátka a dobře, tohle mi naprosto
sedlo a jsem ráda, že se našla knihu tohoto typu, u které jsem neměla tendenci
usínat. Bravo, Johne!
