10 nejlepších knih, které jsem v roce 2014 přečetla

Tak nakonec jsem se také rozhodla sepsat článek o nejlepších knihách, které jsem v roce 2014 přečetla. V celkovém počtu jsem jich nepřečetla moc, rozhodně ne tolik, kolik bych si přála přečíst. Nejsem zrovna ten typ čtenáře, který za týden zvládne třeba tři knihy a už vůbec ne takových deset kousků měsíčně. Taky nečtu každý den, prostě čtu jen když mám chuť a náladu a myslím, že 29 knih za rok není zase až tak špatné, i když by jich samozřejmě mohlo být více… stále mám doma hromadu nepřečtených. Letos jsem se zkusila zapojit do mé vůbec první čtecí výzvy (jinak výzvy tohoto typu moc ráda nemám), jen mě prostě zajímá, zda jsem schopna dodržet to, co jsem si stanovila. Můj to-read list 2015 čítá celkem 40 knih, tak uvidíme. Doufám a budu se snažit, abych v letošním roce zvládla přečíst více knih a to opravdu takových, na které se už dlouho těším a které mě velice zajímají. Taky bych se více chtěla věnovat klasické literatuře, už jen z důvodu blížící se maturity a konečně bych chtěla rozečíst nějakou tu sérii v angličtině. Držte mi prosím palce, ať se mi to podaří. Ale teď už ke knihám, které jsem přečetla za uplynulý rok… Ukážu vám deset knih, které se mi z různých důvodů líbily nejvíc a které na mě udělaly největší dojem. Původně jsem je nechtěla řadit od jedné, té nejlepší až po tu „nejméně dobrou“, ale nakonec jsem to nějak vymyslela, přestože to řazení nebylo vůbec jednoduché a někdy prostě nejde jednu knihu upřednostnit před druhou, takže to pořadí berte jen tak orientačně. :)

1. Dcera sněhu

Na tuto knihu jsem jako na jednu z mála psala recenzi, kterou si můžete přečíst zde. Je to naprosto nádherná, kouzelná, melancholická kniha, která nemá příliš složitý děj, ale vykreslení postav a prostředí drsné, zasněžené Aljašky je tak úchvatné, že to snad nenechá nikoho chladným. Je to taková pohádka pro dospělé. Pro mne je to výjimečná kniha, jejíž čtení jsem si neskutečně moc užila a zaslouženě a bez debat patří na první místo.

2. Tisíce planoucích sluncí

Díky této krásné knížce jsem zřejmě objevila dalšího oblíbeného autora, Khaleda Hosseiniho, protože jsem se naprosto zamilovala do jeho stylu psaní. To, s jakým citem, úctou a láskou popisuje dojemný příběh dvou afghánských dívek/žen je prostě úžasné. Toto je jedna z mála knih, u které jsem bulela jako želva a celkově emoce, které ve mně dokázal příběh vyvolat, byly hodně silné. Doporučuji všem k přečtení, tahle kniha za to rozhodně stojí. 

3. V šedých tónech

Skvost mezi knihami z období druhé světové války. Autorka se tentokrát zaměřila na ne příliš známý a probíraný osud pobaltských států na začátku a v průběhu 2. světové války. Hlavní hrdinkou příběhu je patnáctiletá dívka pocházející z Litvy, která je s celou její rodinou odvlečena do pracovního tábora na Sibiř. Hodně jsem u této knihy ocenila čtivost a absenci nudných dějepisných pasáží, děj nikde nestagnoval a já měla knížku přečtenou asi za dva nebo tři dny. Podle mě má v sobě všechno, co by dobrá kniha měla mít a ačkoliv hlavním tématem je smutný osud nevinných lidí za války, příběh nepostrádá ani jakousi naději, lásku a víru v lepší zítřek. Prostě a jednoduše, je to výborná kniha a dovolím si tvrdit, že by se mohla líbit i těm, kteří knihy z tohoto období jinak moc v lásce nemají. Mimochodem, chystá se i filmové zpracování a musím říct, že na to se fakt těším. Většinou nejsem moc ráda, když se chystají zfilmovat nějakou mou oblíbenou knihu, ale pokud se jim tohle povede, tak to bude bomba.

4. Vypravěčka

Další kniha o druhé světové, tahle ovšem není celá z tohoto období, ale prolíná se v ní současnost s vyprávěním a vzpomínkami na pobyt v koncentračním táboře a to nejen z pohledu vězně, ale i z té „druhé“ strany. Například část, kde bývalý nacistický důstojník vzpomíná na své mládí v Hitlerjugend je velice zajímavá. Nejdelší část knihy ale patří právě popisu hrůz, které se děly v Osvětimi a musím říct, že toho se autorka zhostila na výbornou. Ono totiž není jednoduché něco takového autenticky popsat a vystihnout alespoň částečně pocity lidí, kteří byli nuceni si tímto projít. Mě kniha zaujala a i přes její délku (něco přes 500 stran) jsem ji měla přečtenou neskutečně rychle. Navíc má geniální rozuzlení a závěr, který bych neuhádla ani mák…

5. Achilleova píseň

Tohle byla láska od první strany. Miluji antické Řecko a řeckou mytologie, takže tuto knihu jsem si pořídila v podstatě hned, jakmile vyšla a strašně moc jsem se na ní těšila… a nezklamala. Opravdu, je to krásný, až lyrickým stylem psaný příběh dvou hrdinů - krásného a statečného poloboha Achillea a ničím zajímavého, nešikovného Patrokla. Je to příběh o jejich velkém přátelství, lásce, oddanosti, věrnosti a to vše na pozadí trojské války. No řekněte mi, kdo z milovníků řecké mytologie by tomuto dokázal odolat?

6. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

To bylo tak skvělé počtení! Vážně, Robert Fulghum je úžasný a podle toho, co píše, je to nejen skvělý autor, ale i člověk, který si dokáže cenit maličkostí všedních dní. Jeho pohled na svět mi byl hodně blízký, naprosto jsem se s jeho milými, úsměvnými a někdy dost filozofickými úvahami dokázala ztotožnit a zamilovala jsem si je. 

7. Ten, kdo stojí v koutě

Zvláštní kniha, tak bych ji asi charakterizovala, protože nic jiného mě nenapadá. Zvláštní, ale úžasná, dojemná. Obyčejně neobyčejná. Příběh Charlieho vyprávěný prostřednictvím dopisů, které píše imaginárnímu příteli, mě naprosto dostal, přiznám se, že ke konci i rozbrečel (a to já u knih v 99% případů fakt nebrečím), ale to se jinak nedalo. Jednoduchý, ale přitom něčím výjimečný příběh chlapce, který už nechtěl jen postávat v koutě…

8. Tajemství porodní báby

Od této knihy jsem neměla v podstatě žádná očekávání, chňapla jsem po ní v knihovně úplně náhodou, protože jsem zrovna dostala chuť přečíst si nějaký historický román a ejhle – vůbec jsem nečekala, že mě to bude tolik bavit a že to bude tak super. Jasně, není to nic světoborného, historických románů z raného středověku je hodně a tohle určitě zdaleka není to nejlepší ze svého žánru, ale mě to tak chytlo, že jsem během chvilky přečetla tři díly a začala číst čtvrtý. Celkem má tahle sága dílů pět a já jsem zvědavá, jak to celé dopadne. Za mě palec hore.

9. Ruiny

Nooo…. to bylo hodně, hodně dobré. Vůbec jsem nevěděla, že ta knížka existuje až do doby, než jsem ji viděla u Ondry v bookshelf tour. Ondra říkal, že se mu líbila a mě celkem zaujal ten námět, takže jsem byla opravdu ráda, že to měli u nás v knihovně, protože dneska asi už jedině v knihovně nebo na nějakém bazaru tu knihu seženete. Pokud vím, tak je všude vyprodaná, alespoň co jsem se dívala. Každopádně, je to skvělé čtení, místy jen pro silné žaludky, ale neskutečně mě to překvapilo asi i proto, že jsem od toho nic moc nečekala. Určitě bych to doporučila každému, kdo má rád vyvražďovačky a komu se líbilo 15 minus od Tomáše Zářeckého. Krátce po dočtení jsem zjistila, že existuje i film – ten se mi ale zase tolik nelíbil, na rozdíl od knihy totiž působí tak… prostě moc americky. Kniha je o pár levelů výš, rozhodně.

10. Co bude dál

Jeden z mála thrillerů, které jsem četla a první, který se zcela oprávněně může nazývat mrazivým. Musím říct, že jsem si asi nemohla vybrat lépe (nebo jo? Pokud máte typ na fakt hodně dobrý thriller, lepší než tohle – sem s ním). Normálně knihy z tohoto žánru nečtu, protože já zkrátka na takové to psychopat-oběť-zločin-vyšetřování moc nejsem a nebaví mě o tom číst… Co bude dál je ovšem tak profesionálně a poutavě napsané, že jsem se od toho téměř nemohla odtrhnout. Bez problému jsem to zvládla přečíst za nějakých pět dní a to už je na mě prosím pěkně výkon, protože ta kniha má nějakých 450 stran. Zkrátka a dobře, tohle mi naprosto sedlo a jsem ráda, že se našla knihu tohoto typu, u které jsem neměla tendenci usínat. Bravo, Johne!