Krycí jméno Verity

Autor: Elizabeth Wein

Rok vydání: 2015

Počet stran: 312

Nakladatelství: CooBoo

Moje hodnocení: 4/5

Anotace: V říjnu 1943 se nedaleko Paříže, v okupované Francii, zřítilo britské špionážní letadlo. Jeho pilotka a pasažérka byly nejlepší přítelkyně. Jedna z dívek má naději, že přežije. Druhá hru o život prohrála dříve, než začala.

Když Verity chytne gestapo, myslí si, že nemá žádnou šanci na přežití. Jako tajný agent chycený na nepřátelském území zažívá nejhorší noční můru jakéhokoliv špióna. Nacisté ji ale ihned nezabijí, dají jí na výběr: Buď jim odhalí svou misi, anebo ji strašlivým způsobem popraví.

A ona se rozhodne říct jim pravdu. Avšak ne takovou, jakou očekávají.

Na každém kousku papíru bojuje Verity o svůj život. Odhaluje svou minulost, vypráví, jak se seznámila s pilotkou Maddie. Lituje svého selhání a ukazuje svou kuráž a zoufalou touhu dostat se domů. Ale budou její odhalení stačit SS? Pomohou jí její vyzrazená tajemství přežít?

~

Rok 1943. Dvě nerozlučné přítelkyně. Jeden společný nepřítel.
Příběh o přátelství, odvaze a naději v době druhé světové války.   

Verity prožívá noční můru všech tajných agentů. Při misi do Francie se její letadlo zřítí a ona je zadržena gestapem. Ti ji ale k jejímu překvapení hned nepopraví, chtějí po ní totiž informace o britské válečné politice. Verity tuší, že jako tajný agent v rukou nepřítele stejně nemá šanci, přesto se rozhodne sepsat svůj příběh. Příběh o tom, jak poznala svou nejlepší přítelkyni Maddie, která havarované letadlo pilotovala a Verity nemá ani tušení, co se s ní stalo.

Verity se rozhodla pro spolupráci s nepřítelem, aby se vyhnula dalšímu brutálnímu výslechu. Prozradí ale nacistům vše, co chtějí vědět? Napíše pravdu? 

* * * 

Nakladatelství CooBoo se poslední dobou zaměřuje na knihy, ze kterých mám opravdu velkou radost. Doby, kdy jsem četla jednu YA knihu za druhou už mám dávno za sebou, ale když se podívám na tituly, které u tohoto nakladatelství nedávno vyšly nebo ty, jejichž vydání se plánuje, jsem z výběru naprosto nadšená a moc se z nich těším. Vesměs se jedná o knihy v zahraničí velmi oblíbené a diskutované a třeba konkrétně o Verity jsem věděla ještě dlouho předtím, než jsem vůbec zjistila, že vyjde i v češtině. Ta kniha mě okamžitě zaujala a to jak svým tématem, tak hlavně velice pozitivními ohlasy na zahraniční blozích i booktubech. Když jsem tedy zjistila, že se chystá překlad, moc mě to potěšilo – já teda normálně nevyšiluju, když zjistím, že vyjde v překladu kniha, o kterou mám velký zájem, ale… tak velkou radost jsem měla jen z mála knih, které již vyšly nebo teprve vyjdou.

Asi je vám jasné, že když jsem na její překlad čekala takovou dobu a pomalu odpočítávala dny do vydání, měla jsem od ní nějaká očekávání. Ta mám tedy skoro u všech knih, do kterých se pouštím. U některých jsou prostě jen vyšší a u jiných zase trochu nižší. Kniha Krycí jméno Verity byla v žebříčku očekávání hodně vysoko, přesně z těch důvodů, které jsem napsala v předchozím odstavci. Já mám občas tendenci hodnotit knihy podle toho, zda ta očekávání splní, či nikoli. Uznávám, že je to dost blbá tendence a k objektivnímu názoru to pak má hodně daleko, ale já si prostě nemůžu pomoct. Verity je přesně ten případ.

Obvykle píšu recenze krátce po dočtení, hlavně proto, abych nezapomněla na nic, co chci zmínit, a pak taky protože se mi o dané knize píše lépe, když ji mám v živé paměti. U Verity jsem s tímto měla trochu problém. Já jsem prostě nebyla schopná bezprostředně po dočtení napsat smysluplné hodnocení. Paradox je, že jsem knihu nedokázala odložit a četla jsem ji do dvou do rána, ale po dočtení jsem vlastně vůbec nevěděla, zda se mi to líbilo nebo jsem byla spíš zklamaná. Co jsem ale věděla s naprostou jistotou, bylo, že mě ten příběh nakonec hodně překvapil, dojal a vyvolal ve mně tolik emocí, že je ani neumím všechny popsat.

Kniha je rozdělená do dvou částí, z nichž každá je psaná z jiného pohledu v podobě zápisků. První z pohledu Verity, v jejímž vyprávění se prolíná současnost – tedy to, co prožívá ve vězení gestapa – s minulostí, kde popisuje, jak se seznámila s Maddie. Zpočátku může být malinko matoucí, že Verity o sobě v jednom z vyprávění píše ve třetí osobě, ale jakmile si na to zvyknete a zorientujete se v příběhu, neměl by to být problém. Druhá polovina je psaná z pohledu Kittyhawk, pokud nevíte, o koho jde, nechte se překvapit. 

Verity je vážně skvělá postava. Její jízlivý humor jsem si zamilovala a celkově se mi vykreslení jejího charakteru moc líbilo. O něco méně nadšená jsem byla z popisu fungování gestapa. Nechci být hnidopich nebo dělat chytrou, ale několikrát jsem se nad tím pozastavila, takže to napíšu. To, že Verity byla taková bezprostřední, řekla nebo napsala, co měla na srdci a její neomalené poznámky mě častokrát pobavily, bylo sice moc fajn, ale dost pochybuju o tom, že by gestapo zacházelo s nepřátelským špiónem tak, jak bylo popsáno v knize. Tolika ústupků a tolerance drzosti by se od nich asi žádnému vězni nedostalo. Není to nic podstatného, spíš jen taková poznámka a v žádném případě to nemá vliv na hodnocení, ale aby pro mě byla kniha naprosto dokonalá, musí být taky dokonale přesvědčivá.

Autorka má příběh skvěle promyšlený, díky čemuž působí reálně. Je pravda, že úvod je celkem rozvleklý kvůli popisům všech možných druhů letadel a RAF. Autorka tomu věnovala celkem dost prostoru, sama je držitelkou pilotního průkazu a je vidět, že se v tomto oboru dobře orientuje, takže své znalosti uplatnila právě zde. Je to sice trochu zdlouhavé a technické popisy nejsou zrovna to, v čem bych si libovala, ale příběhu to dodává na jedinečnosti a věrohodnosti.

Krycí jméno Verity je v rámci young adult literatury rozhodně výjimečnou knihou, třeba už jen kvůli úplné absenci romantické linky. Je důkazem, že jde napsat dobrou YA knihu bez stupidních milostných x-úhelníků, které jsou dnes v každé druhé knize, aniž by ji to jakkoli ubralo na kvalitě, spíš naopak. Přestože knihu hodnotím velmi pozitivně, mám k ní nějaké výhrady a něco mi na ní vadí, jen kdybych tak věděla, co to je. Možná za to mohou ta vysoká očekávání, která se v mém případě bohužel tak úplně nenaplnila, možná je to tím, že jsem se nemohla pořádně začíst a sotva se mi to podařilo, byla jsem na konci, anebo je v tom něco úplně jiného a přijdu na to až při druhém, třetím přečtení. Nebo na to nepřijdu nikdy.

Knihu doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy z války. Těm, kteří příběhy z války rádi nemají, ji doporučuji méně, ale stejně doporučuji, protože válečných románů není nikdy dost a podle mě by se takové knihy číst měly. Verity má navíc potenciál zaujmout široké spektrum čtenářů všech věkových kategorií, protože to není „typická“ YA, ale především je to příběh o silném přátelství a velké odvaze, který si zaslouží pozornost.

Ukázka:

Bylo to, jako by mě proměnili v technologický projekt. Veškerá hrůza nespočívala v tom, že vás svlékli do spodního prádla a pomaličku vás rozebírali na kousky, nýbrž v tom, že na tom nikomu ani zbla nezáleželo. Nedělali to pro zábavu ani z chtíče či touhy po pomstě. Nešikanovali mě jako Engelová, nebyli na mě ani naštvaní. Von Lindenovi mladí vojáci všehovšudy dělali svou práci, přesně a bez okolků, jako by rozebírali vysílačku a von Linden byl hlavní inženýr, který zcela nezaujatě rozdává pokyny, zkouší a vypíná přívod elektřiny.
Až na to, že vysílačka se nechvěje a nepláče a nekleje a neškemrá o vodu a nezvrací a neutírá si nos do vlasů, protože má zkratované, přestříhané, usmažené a zase svázané kabely. Jen tam tak leží a se stoickým klidem vysílá. Nevadí jí, když ji necháte tři dny přivázanou k židli ve vlastní moči a se železnou tyčí přivázanou za zády, aby se nemohla opřít.

Trailer ke knize:

Měděný jezdec

Autor: Paullina Simons

Rok vydání: 2013 (2. vydání)

Počet stran: 616

Nakladatelství: Ikar

Moje hodnocení: 2/5

Anotace: Poutavá historická freska je zároveň nezapomenutelným příběhem o lásce vzdorující hrůzám války i lidské zášti. 17letá Taťána vyrostla v Leningradě, v městě, kde památníky zašlé slávy kontrastují s šedivou realitou stalinského Ruska. V roce 1941, ten den, kdy Němci napadnou Rusko, se Taťána poprvé zamiluje - vzápětí pocítí trpkost zakázané lásky: nadporučík Alexandr Bělov je vyvolený její sestry Dáši. Navíc má Alexandr temné tajemství - pochází z rodiny amerických komunistů, kterou zlikvidovalo NKVD. Lásce Taťány a Alexandra není přáno: město drtí německá blokáda, hladomor, zima a všudypřítomný strach ze smrti. Ale jindy slabá Táňa se ukáže jako nejsilnější člen rodiny a s Alexandrovou pomocí překonává všechny útrapy. Nejtěžší zkouškou však bude odolat vlastní touze…

~

Píše se rok 1941. Rok, kdy Hitler porušil smlouvu o neútočení a německá armáda vtrhla na území Sovětského svazu. Tato událost změnila život milionům lidí a jednou z nich je i hlavní hrdinka tohoto románu, Taťána Metanovová. Právě v den vypuknutí války v Rusku potká Taťána na autobusové zastávce mladého a pohledného vojáka Alexandra Bělova, nadporučíka Rudé armády a samozřejmě je z toho láska na první pohled. Asi tolik k ději. Je to prostě lovestory se vším všudy. Více se k událostem v této knize rozepisovat nechci, protože popsat děj bez spoilerů by byl celkem oříšek. 

Mám ráda historické romány a ty z období 2. světové války mám úplně nejradši. Už jsem jich nemálo přečetla, ale jen některým se podařilo zanechat ve mně silnější stopu. Měděný jezdec k nim nepatří.

Takže, jen pro přehled: Taťána miluje Alexandra. Alexandr miluje Taťána. Taťánina starší sestra Dáša miluje Alexandra. Alexandr nemiluje Dášu. Taťánu miluje Alexandrův ne-tak-úplně přítel Dimitrij. Taťána miluje svou sestru Dášu a nechce jí ublížit = Taťána vymyslí geniální řešení této prekérní situace.

No vskutku geniální řešení. Jelikož Alexandr potkal Dášu dříve než Taťánu a začal s ní chodit, musí zůstat s ní, aby neranil její city. Alexandr by se na Dášu nejradši vykašlal, ale respektuje Taťánino přání a předstírá lásku k Dáše. Taťána mezitím na Dášu žárlí a vyčítá Alexandrovi, že ji ignoruje, přestože ho o to požádala…

Jako, wtf? Dobře, to máme shrnutí první poloviny knihy, z níž se dozvíme tak akorát to, jak je život k Taťáně a Alexandrovi nefér a jak nešťastní z toho oba jsou. A aby toho nebylo málo, do jejich životů zasáhne ještě blokáda Leningradu – období strašného hladovění, bombových náletů na město, prostě neuvěřitelné utrpení civilního obyvatelstva. To je mimochodem jediná část, za kterou jsem ochotná knihu ocenit, protože byla popsaná opravdu dobře. Pasáží, které mě nudily, bylo ale mnohem víc a bohužel jich bylo tolik, že naprosto přebily to málo, co se mi na knize líbilo.

Dost velkým negativem pro mě byly postavy. Taťána je neskutečně naivní a později si to dokázala i sama přiznat, ale naivní byla pořád. Navíc je asi superman. Je až neuvěřitelné, co ta holka přežila. To, že na ni spadne budova nádraží a ona vyvázne jen s nějakými odřeninami – dobrá tedy, ale že svému milému daruje tolik krve, až z toho následně zkolabuje a o něco málo později si pustí žílou znovu – no musíte uznat, tomu se říká blbost na entou. Nad jejím chování prostě častokrát zůstával rozum stát a tu její laskavost a dobrosrdečnost, kdy rozdávala to málo jídla, co měla, sousedům, přestože ona i její rodina pomalu umírala hlady, jsem jí jaksi nežrala.

Hlavním mužským protagonistou je neodolatelný voják Alexandr Bělov, který skrývá tajemství, jehož prozrazení by ho mohlo stát život. Zřejmě si z toho ale moc těžkou hlavu nedělá, protože ho Taťáně hned na začátku, tedy v době, kdy ji ještě téměř vůbec nezná, v klidu vyklopí. Tak je toto normální? Jsem ochotná přijmout fakt, že se do sebe zamilovali, sotva se viděli (blbost, blbost, blbost), ale to do nebes volající iracionální chování obou hlavních postav už bylo trochu příliš. Nehledě na to, že Alexandr měl se svěřením svého tajemství nesprávnému člověku zkušenost a stejně udělal to, co udělal. To je na pováženou. Zjevný problém se sebeovládáním, majetnický a agresivní přístup, to vše bylo už jen třešničkou na jeho charakteru.

Měděný jezdec byl pro mě velkým zklamáním. Po všech těch recenzích plných superlativů, v nichž se psalo o nejlepším milostném válečném románu, o příběhu, který vás emocionálně zničí a na nějž nikdy nezapomenete, jsem se po dočtení poslední stránky dočkala jen rozporuplných pocitů a přemýšlení o tom, jestli se mi vůbec chce v této trilogii pokračovat a přečíst si další díly. Inu, šanci jim nakonec nejspíš dám, protože děj se prý více točí kolem války než vztahu hlavních hrdinů, a pak taky nemám ráda nedočtené série. Třeba se stane zázrak a bude se mi to líbit. No a úplně v poslední řadě bych se ráda dozvěděla, jak to celé skončí, i když o tom vcelku jasnou představu už mám.

Na závěr chci jen dodat, abyste se mým názorem nenechali od knihy odradit. Vím, že jsem hodně kritická, protože na mě tato kniha, která má z nějakého důvodu nálepku bestseller, zkrátka dobrý dojem neudělala, ale můj názor je koneckonců jen kapkou v moři jinak nadšených ohlasů.

Ashes in the Snow aneb filmová adaptace knihy V šedých tónech

Po delší době se opět hlásím s novým článek a poměrně čerstvými informacemi o filmové adaptaci úspěšné knihy V šedých tónech. Není jich zatím moc, ale já se rozhodla, že to za napsání alespoň krátkého článku stojí. Musím říct, že se na filmové zpracování opravdu moc těším. Kniha V šedých tónech se řadí mezi moje nejoblíbenější a od doby, co jsem zjistila, že se chystá film, trpělivě čekám a hledám jakoukoliv novinku ohledně nátáčení. Dlouhou dobu jsem nic nenašla, kromě jednoho screenu, který autorka před nějakým časem sdílela na svém facebooku a twitteru. Až nedávno se konečně objevily bližší informace. Jde o název filmu, o němž tvůrci předem prozradili, že budu jiný než originální. On totiž název je v originále docela dost podobný názvu veleúspěšné erotické trilogie Fifty Shades of Grey, a aby se to zbytečně nepletlo, tvůrci se raději rozhodli odstíny z názvu úplně vynechat. Film se tedy bude jmenovat Ashes in the Snow. Takový poetický název... ale k příběhu se hodí. Další novinkou (alespoň pro mě) je to, že natáčení začne tuto zimu, upřímně jsem doufala, že by mohlo začít klidně i o něco dřív... :) No a novinkou nakonec je jméno herečky, která ztvární hlavní postavu příběhu - Linu Vilkasovou. Je to britská herečka Bel Powley, kterou jsem já osobně až doteď vůbec neznala, a i když mi trochu vadí její vyšší věk vzhledem k věku Liny, tak si myslím, že se na roli jinak perfektně hodí.

Jsem ráda, že se konečně objevily nějaké informace a novinky ohledně natáčení, protože už na ně čekám opravdu dlouhou dobu. Většinou mám z filmových adaptací mých oblíbených knih spíše smíšené pocity, protože na jednu stranu jsem ráda, že svou oblíbenou knihu uvidím na plátně, ale na stranu druhou se (oprávněně) bojím, že to nebude dokonalé podle mých představ, ale s tím prostě musím počítat, to není v silách tvůrců. Nicméně na tuto filmovou adaptaci se těším jakože fakt hodně a strašně moc doufám, že se jim filmové zpracování tak výjimečného a podle mého důležitého příběhu podaří natočit co nejlépe.

10 nejlepších knih, které jsem v roce 2014 přečetla

Tak nakonec jsem se také rozhodla sepsat článek o nejlepších knihách, které jsem v roce 2014 přečetla. V celkovém počtu jsem jich nepřečetla moc, rozhodně ne tolik, kolik bych si přála přečíst. Nejsem zrovna ten typ čtenáře, který za týden zvládne třeba tři knihy a už vůbec ne takových deset kousků měsíčně. Taky nečtu každý den, prostě čtu jen když mám chuť a náladu a myslím, že 29 knih za rok není zase až tak špatné, i když by jich samozřejmě mohlo být více… stále mám doma hromadu nepřečtených. Letos jsem se zkusila zapojit do mé vůbec první čtecí výzvy (jinak výzvy tohoto typu moc ráda nemám), jen mě prostě zajímá, zda jsem schopna dodržet to, co jsem si stanovila. Můj to-read list 2015 čítá celkem 40 knih, tak uvidíme. Doufám a budu se snažit, abych v letošním roce zvládla přečíst více knih a to opravdu takových, na které se už dlouho těším a které mě velice zajímají. Taky bych se více chtěla věnovat klasické literatuře, už jen z důvodu blížící se maturity a konečně bych chtěla rozečíst nějakou tu sérii v angličtině. Držte mi prosím palce, ať se mi to podaří. Ale teď už ke knihám, které jsem přečetla za uplynulý rok… Ukážu vám deset knih, které se mi z různých důvodů líbily nejvíc a které na mě udělaly největší dojem. Původně jsem je nechtěla řadit od jedné, té nejlepší až po tu „nejméně dobrou“, ale nakonec jsem to nějak vymyslela, přestože to řazení nebylo vůbec jednoduché a někdy prostě nejde jednu knihu upřednostnit před druhou, takže to pořadí berte jen tak orientačně. :)

1. Dcera sněhu

Na tuto knihu jsem jako na jednu z mála psala recenzi, kterou si můžete přečíst zde. Je to naprosto nádherná, kouzelná, melancholická kniha, která nemá příliš složitý děj, ale vykreslení postav a prostředí drsné, zasněžené Aljašky je tak úchvatné, že to snad nenechá nikoho chladným. Je to taková pohádka pro dospělé. Pro mne je to výjimečná kniha, jejíž čtení jsem si neskutečně moc užila a zaslouženě a bez debat patří na první místo.

2. Tisíce planoucích sluncí

Díky této krásné knížce jsem zřejmě objevila dalšího oblíbeného autora, Khaleda Hosseiniho, protože jsem se naprosto zamilovala do jeho stylu psaní. To, s jakým citem, úctou a láskou popisuje dojemný příběh dvou afghánských dívek/žen je prostě úžasné. Toto je jedna z mála knih, u které jsem bulela jako želva a celkově emoce, které ve mně dokázal příběh vyvolat, byly hodně silné. Doporučuji všem k přečtení, tahle kniha za to rozhodně stojí. 

3. V šedých tónech

Skvost mezi knihami z období druhé světové války. Autorka se tentokrát zaměřila na ne příliš známý a probíraný osud pobaltských států na začátku a v průběhu 2. světové války. Hlavní hrdinkou příběhu je patnáctiletá dívka pocházející z Litvy, která je s celou její rodinou odvlečena do pracovního tábora na Sibiř. Hodně jsem u této knihy ocenila čtivost a absenci nudných dějepisných pasáží, děj nikde nestagnoval a já měla knížku přečtenou asi za dva nebo tři dny. Podle mě má v sobě všechno, co by dobrá kniha měla mít a ačkoliv hlavním tématem je smutný osud nevinných lidí za války, příběh nepostrádá ani jakousi naději, lásku a víru v lepší zítřek. Prostě a jednoduše, je to výborná kniha a dovolím si tvrdit, že by se mohla líbit i těm, kteří knihy z tohoto období jinak moc v lásce nemají. Mimochodem, chystá se i filmové zpracování a musím říct, že na to se fakt těším. Většinou nejsem moc ráda, když se chystají zfilmovat nějakou mou oblíbenou knihu, ale pokud se jim tohle povede, tak to bude bomba.

4. Vypravěčka

Další kniha o druhé světové, tahle ovšem není celá z tohoto období, ale prolíná se v ní současnost s vyprávěním a vzpomínkami na pobyt v koncentračním táboře a to nejen z pohledu vězně, ale i z té „druhé“ strany. Například část, kde bývalý nacistický důstojník vzpomíná na své mládí v Hitlerjugend je velice zajímavá. Nejdelší část knihy ale patří právě popisu hrůz, které se děly v Osvětimi a musím říct, že toho se autorka zhostila na výbornou. Ono totiž není jednoduché něco takového autenticky popsat a vystihnout alespoň částečně pocity lidí, kteří byli nuceni si tímto projít. Mě kniha zaujala a i přes její délku (něco přes 500 stran) jsem ji měla přečtenou neskutečně rychle. Navíc má geniální rozuzlení a závěr, který bych neuhádla ani mák…

5. Achilleova píseň

Tohle byla láska od první strany. Miluji antické Řecko a řeckou mytologie, takže tuto knihu jsem si pořídila v podstatě hned, jakmile vyšla a strašně moc jsem se na ní těšila… a nezklamala. Opravdu, je to krásný, až lyrickým stylem psaný příběh dvou hrdinů - krásného a statečného poloboha Achillea a ničím zajímavého, nešikovného Patrokla. Je to příběh o jejich velkém přátelství, lásce, oddanosti, věrnosti a to vše na pozadí trojské války. No řekněte mi, kdo z milovníků řecké mytologie by tomuto dokázal odolat?

6. Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce

To bylo tak skvělé počtení! Vážně, Robert Fulghum je úžasný a podle toho, co píše, je to nejen skvělý autor, ale i člověk, který si dokáže cenit maličkostí všedních dní. Jeho pohled na svět mi byl hodně blízký, naprosto jsem se s jeho milými, úsměvnými a někdy dost filozofickými úvahami dokázala ztotožnit a zamilovala jsem si je. 

7. Ten, kdo stojí v koutě

Zvláštní kniha, tak bych ji asi charakterizovala, protože nic jiného mě nenapadá. Zvláštní, ale úžasná, dojemná. Obyčejně neobyčejná. Příběh Charlieho vyprávěný prostřednictvím dopisů, které píše imaginárnímu příteli, mě naprosto dostal, přiznám se, že ke konci i rozbrečel (a to já u knih v 99% případů fakt nebrečím), ale to se jinak nedalo. Jednoduchý, ale přitom něčím výjimečný příběh chlapce, který už nechtěl jen postávat v koutě…

8. Tajemství porodní báby

Od této knihy jsem neměla v podstatě žádná očekávání, chňapla jsem po ní v knihovně úplně náhodou, protože jsem zrovna dostala chuť přečíst si nějaký historický román a ejhle – vůbec jsem nečekala, že mě to bude tolik bavit a že to bude tak super. Jasně, není to nic světoborného, historických románů z raného středověku je hodně a tohle určitě zdaleka není to nejlepší ze svého žánru, ale mě to tak chytlo, že jsem během chvilky přečetla tři díly a začala číst čtvrtý. Celkem má tahle sága dílů pět a já jsem zvědavá, jak to celé dopadne. Za mě palec hore.

9. Ruiny

Nooo…. to bylo hodně, hodně dobré. Vůbec jsem nevěděla, že ta knížka existuje až do doby, než jsem ji viděla u Ondry v bookshelf tour. Ondra říkal, že se mu líbila a mě celkem zaujal ten námět, takže jsem byla opravdu ráda, že to měli u nás v knihovně, protože dneska asi už jedině v knihovně nebo na nějakém bazaru tu knihu seženete. Pokud vím, tak je všude vyprodaná, alespoň co jsem se dívala. Každopádně, je to skvělé čtení, místy jen pro silné žaludky, ale neskutečně mě to překvapilo asi i proto, že jsem od toho nic moc nečekala. Určitě bych to doporučila každému, kdo má rád vyvražďovačky a komu se líbilo 15 minus od Tomáše Zářeckého. Krátce po dočtení jsem zjistila, že existuje i film – ten se mi ale zase tolik nelíbil, na rozdíl od knihy totiž působí tak… prostě moc americky. Kniha je o pár levelů výš, rozhodně.

10. Co bude dál

Jeden z mála thrillerů, které jsem četla a první, který se zcela oprávněně může nazývat mrazivým. Musím říct, že jsem si asi nemohla vybrat lépe (nebo jo? Pokud máte typ na fakt hodně dobrý thriller, lepší než tohle – sem s ním). Normálně knihy z tohoto žánru nečtu, protože já zkrátka na takové to psychopat-oběť-zločin-vyšetřování moc nejsem a nebaví mě o tom číst… Co bude dál je ovšem tak profesionálně a poutavě napsané, že jsem se od toho téměř nemohla odtrhnout. Bez problému jsem to zvládla přečíst za nějakých pět dní a to už je na mě prosím pěkně výkon, protože ta kniha má nějakých 450 stran. Zkrátka a dobře, tohle mi naprosto sedlo a jsem ráda, že se našla knihu tohoto typu, u které jsem neměla tendenci usínat. Bravo, Johne!